Kdybych si mohla něco přát, chtěla bych se na jeden den stát obyčejným člověkem, který si jde večer v pátek třináctého dát do Starbucks kafe. A tam, co nevidí… nějaké magory, kteří čas od času zopakují tutéž věc – proboha, vždyť on už si ten svetr jednou přece sundaval?! Nebo se mi to jen zdá? Doprčic, mám vidiny? Opravdu té holce už počtvrté spadlo učení ze stolku a rozsypalo se po celé podlaze? Co to je? Ta holka v červeném musí být šáhlá, pokolikáté už proboha venku s tou českou vlajkou proběhla? A támhleten cyklista a tady… ten týpek do sebe klopí už čtvrtý cukr! Co to má znamenat? Co se stalo s časem, něco se zaseklo?!
Nevěřícně bych se dívala kolem, nejistě bych se zasmála a zavrtěla hlavou. A pak bych se zase dál věnovala svému kafi a myslela si: jsem asi blázen…
Jo, někdy by to bylo fajn, neznat Děsír a někde ho, nic netušíc, potkat…
Já jako aktér toho popravdě ze samotné akce až tak moc nemám. Cítila jsem se tak trochu jen jako malé kolečko ve stroji… aniž bych ten stroj někdy viděla v celé jeho kráse (mimochodem – ten stroj rozhodně musel mít o kolečko víc!)
Z celého našeho počínání mi proto v hlavě utkvělo jen pár myšlenek:
Už běží vlajka! Honem! Musím dávat pozor, kdy Dan řekne slovo „florbal“. Sakryš, jak mám zároveň vnímat Verču, se kterou si povídám?
Teď! Knížky se sypou na zem. Jé, ono to dělá větší hluk, než jsem čekala…
Po páté: Jooo! Už zvládám nenuceně konverzovat s Verčou a zároveň sledovat Dana s Bárou a posouvat loket dál a dál doleva, až… buch!
Ani by člověk neřekl, jak je těžké nenápadně shodit knížky ze stolu.

Petra – Shazovačka knih

Protože o stanici vedle probíhalo organizované mrznutí, krátce po šesté jsme projevili solidaritu a mrzli pod koněm. Rozbalivše transparent, doputovali jsme na Můstek, již tradiční rejdiště rybiček (pobavilo nás tamní rybologo, ale my nesmíme ani naznačovat, neb by to byla skrytá reklama ).

Kolemjdoucí koukali – „jéé, rybičky“, ale i „co blbnete?“; letos se k nám bohužel nikdo nepřidal. Celkem bylo uloveno nespočetné množství ryb, a to táááákhle velikých. Vzhledem k absenci vhodného osvětlení a/nebo fotoaparátu schopného fotit v osvětlení nevhodném máme použitelnou fotografii pouze skupinovou, s transparentem dosud kompletním (Jakož u minulých ročníků, ani letos transparent nevydržel do Vánoc, jakkoli pevně byl konstruován.).

Zarybařivše si dosyta, přesunuli jsme se v hojném počtu do pohostinnějšího klimatu, kde byl načrtnut obrys věcí příštích – bude se na co těšit, a to i po Vánocích!

(Vánoce bez Rybiček nejsou Vánoce, a Rybičky bez transparentu nejsou Rybičkami. Nuže, tvorba transparentu byla akce sama o sobě – cestující na Karlově náměstí docela koukali, když jsme na ně přes koleje zkušebně vybalili transparent.
Poznatek č.1: Tyče musí být dlooouhé, jinak musí nosiči transparentu chodit s rukama hore, aby nechytali kromě rybiček i chodce. „Metr třicet? V pohodě, to bude stačit…“ Nestačilo.
Poznatek č.2: Když je transparent chatrný, přetrhne se. Když je festovní (jako letos), klade převeliký aerodynamický odpor.)