Jó, má to občas ten, co bydlí na Chodově, těžké… I když vlastně co to povídám: roli pokladny jsem vzala vpodstatě dobrovolně. Ale pokud mě někdy před hrou napadlo, že se budu nudit, tak to jsem se mýlila.
Už je to tady! Jedeme dovnitř. Má spolupokladnice Markéta zručně řídí vozík, zatímco já mám plné ruce desek s vlajícími lejstry. Právě začínáme. Po Albertu na Chodově se pokradmu pohybuje sedm vozíků, z čehož tři jsou naprosto nenápadně označeny sytě oranžovým krepákem – znak ochranky.
A je tu první zboží! Lung s Nobym se šťastně zubí a háží do pokladny pět výrobků ceny 44,90. Tuším, že právě tehdy nám na dně vozíku přistály ty šílené deodoranty Rexona, kterých jsme se celou hru neúspěšně pokošely zbavit.
Nákupní horečka pokračuje. Ochranka evidentně nestíhá a proto je v naší pokladně narváno. Máj s Honzou se taky pěkně činí a plní nám vozík roztodivnými věcmi. Ovšem na Lunga s Nobym, křeří dokázali přivézt celkem devět výrobků za 44,90, nemají.
Ale stejně je to jeden tým, takže jakápak rivalita („Jeďte támhle! Tam jsou deoše!“)
Nestíhám dělat čárky…
A už vůbec nestíháme vracet zboží do regálů. Blíží se bod, kdy věci začnou přetékat přes okraje. Panika! Zdrháme! Támhle za roh! (Uznávám, pokladna byla občas poněkud škodolibá…)
Ceny se mění, kolečka drnčí, zboží lítá do košíků, jen to hvízdá.
A už je tady poločas. Scházíme se v „kuchyni“, předáváme krepáky (značně použité), nová ochranka domlouvá strategii, čerství nakupující už se nemůžou dočkat, jak nám to nandají…
„Tak vyražte, první cena je 49,90!“
Vše se opakuje. Jen s tím rozdílem, že tentokrát si můžeme, díky množstevnímu handicapu téhle skupiny nakupujících, jako pokladna trochu vydechnout.
Zboží za 5,00 dokonce nepřivezl jediný vozík! (Styďte se, puding nebo horalka tam na vás marně čekaly)
No a pak nastal konec. Přesně v 19:35 o sebe cinkly poslední vozíky, já jsem zapsala poslední čárky a obě skupiny mohly konečně jít zchladit svá nákupy rozpálená těla třeba zmrzlinou.

Zajímá vás, kdo to vyhrál?
Byli to nakupující fanatici: Piškvor, Vítek, Ondra, Máj, Honza, Lung a Noby. Přivezli neuvěřitelných 64 kusů zboží a i po vynásobení koeficientem spravedlnosti převálcovali druhou skupinu na celé čáře.
Ale druhé místo si uznání také rozhodně zaslouží! Gratulujeme, Jolo, Johny, Michale, Jirko, Aleno a Marceli! Vaše číslo bylo vskutku magické: 22 kusů!

Pár zajímavostí na závěr:
Nejhorlivěji nakupující dvojice: Vítek s Ondrou (opět to číslo: 22 kusů!)
Zboží, kterého se přivezlo nejvíc: (18 kusů) cena 59,90
Zboží, které nepřivezl nikdo: 5,00
Nejvyšší cena: 199,00
Nejnižší cena: 5,00
Nejdelší nepřerušený dodej zboží: 6 kusů po sobě (Vítek a Ondra)

A úplně na konec: v pokladním košíku se (jak si určitě dovedete představit) sešly opravdu rozličné věci. Bylo krásné tu rozmanitost pozorovat (Proboha, kde jen tohle mohli sebrat?!) Zde je výčet kousků, které mi zůstaly v paměti:
deštník
deodoranty Rexona
tatranky (doufám, že neutrpěly moc zlomenin)
balená rajčata
balená jablka (snad všechny možné barvy)
pomeranče (do třetice všeho dobrého ovoce)
květináč
wc vonítko
dámské kalhotky (nadšeně přivezl Piškvor)
svářečské rukavice
toaleťáky
pěna do koupele (ta nám taky dala zabrat!)
cosi jako instantní polévka v kelímku (snad všechny možné příchutě)
chlast všeho druhu (tady jsme si vracení užily dosytosti: vždyť všechny ty flašky vypadají stejně!)

Petra

Kdybych si mohla něco přát, chtěla bych se na jeden den stát obyčejným člověkem, který si jde večer v pátek třináctého dát do Starbucks kafe. A tam, co nevidí… nějaké magory, kteří čas od času zopakují tutéž věc – proboha, vždyť on už si ten svetr jednou přece sundaval?! Nebo se mi to jen zdá? Doprčic, mám vidiny? Opravdu té holce už počtvrté spadlo učení ze stolku a rozsypalo se po celé podlaze? Co to je? Ta holka v červeném musí být šáhlá, pokolikáté už proboha venku s tou českou vlajkou proběhla? A támhleten cyklista a tady… ten týpek do sebe klopí už čtvrtý cukr! Co to má znamenat? Co se stalo s časem, něco se zaseklo?!
Nevěřícně bych se dívala kolem, nejistě bych se zasmála a zavrtěla hlavou. A pak bych se zase dál věnovala svému kafi a myslela si: jsem asi blázen…
Jo, někdy by to bylo fajn, neznat Děsír a někde ho, nic netušíc, potkat…
Já jako aktér toho popravdě ze samotné akce až tak moc nemám. Cítila jsem se tak trochu jen jako malé kolečko ve stroji… aniž bych ten stroj někdy viděla v celé jeho kráse (mimochodem – ten stroj rozhodně musel mít o kolečko víc!)
Z celého našeho počínání mi proto v hlavě utkvělo jen pár myšlenek:
Už běží vlajka! Honem! Musím dávat pozor, kdy Dan řekne slovo „florbal“. Sakryš, jak mám zároveň vnímat Verču, se kterou si povídám?
Teď! Knížky se sypou na zem. Jé, ono to dělá větší hluk, než jsem čekala…
Po páté: Jooo! Už zvládám nenuceně konverzovat s Verčou a zároveň sledovat Dana s Bárou a posouvat loket dál a dál doleva, až… buch!
Ani by člověk neřekl, jak je těžké nenápadně shodit knížky ze stolu.

Petra – Shazovačka knih

Protože o stanici vedle probíhalo organizované mrznutí, krátce po šesté jsme projevili solidaritu a mrzli pod koněm. Rozbalivše transparent, doputovali jsme na Můstek, již tradiční rejdiště rybiček (pobavilo nás tamní rybologo, ale my nesmíme ani naznačovat, neb by to byla skrytá reklama ).

Kolemjdoucí koukali – „jéé, rybičky“, ale i „co blbnete?“; letos se k nám bohužel nikdo nepřidal. Celkem bylo uloveno nespočetné množství ryb, a to táááákhle velikých. Vzhledem k absenci vhodného osvětlení a/nebo fotoaparátu schopného fotit v osvětlení nevhodném máme použitelnou fotografii pouze skupinovou, s transparentem dosud kompletním (Jakož u minulých ročníků, ani letos transparent nevydržel do Vánoc, jakkoli pevně byl konstruován.).

Zarybařivše si dosyta, přesunuli jsme se v hojném počtu do pohostinnějšího klimatu, kde byl načrtnut obrys věcí příštích – bude se na co těšit, a to i po Vánocích!

(Vánoce bez Rybiček nejsou Vánoce, a Rybičky bez transparentu nejsou Rybičkami. Nuže, tvorba transparentu byla akce sama o sobě – cestující na Karlově náměstí docela koukali, když jsme na ně přes koleje zkušebně vybalili transparent.
Poznatek č.1: Tyče musí být dlooouhé, jinak musí nosiči transparentu chodit s rukama hore, aby nechytali kromě rybiček i chodce. „Metr třicet? V pohodě, to bude stačit…“ Nestačilo.
Poznatek č.2: Když je transparent chatrný, přetrhne se. Když je festovní (jako letos), klade převeliký aerodynamický odpor.)

Bylo právě 17:39, když jsme udýchaní seběhli závěrečných pár metrů dolů z Ještědu (Petřína). Byla už tma. I když zničení, v duchu jsme jásali nad tím, že se to povedlo (tedy aspoň já).
Zde je pár dojmů z výstupu:

první cesta:
„Pojďte, jdeme, běžíme!“ To bude sranda, takhle běžet přece vydržím celkem dlouho… kopec krásně ubíhal, hovor pomáhal zapomenout, že běžíme do kopce. Pak nastalo první škrábání se mimo cestu do prudkého svahu. Oj, nebude to taková legrace…
Schody zvládnuty vpohodě, nahoře mě překvapil vlastní začínající sípot a slabost. Ale běží se dál!
Hurá, tady už to můžeme otočit!
Dolů se běží krásně, bereme to občas zkratkami mimo cesty.

druhá cesta:
Tyjo, ještě dvakrát… Cíl se zdá být v nedohlednu, už začínám tušit, že to bude celkem záhul. Nicméně stále se mi běží dobře. Nejdřív jsem to chtěla vzít zase zkratkou prudce nahoru, pak jsem se ale nechala ostatními přesvědčit, že cestičky budou lepší.
Dech je ještě celkem vpohodě, schody už jsou horší. Tělo se samo od sebe nahoře zastaví.
K vytyčenému bodu nahoře už neběžím s takovým nadšením.
Ale cesta dolů zase krásně osvěží!

třetí cesta:
Johny je blázen! Chce to běžet ještě minimálně po čtvrtý!
Vybíháme podstatně pomaleji, ale stále běžíme. Už nejsme všichni, na svazích Ještědu vyplivl duši Ivo, poslední třetinu vzdal se slovy: „Já se nepotřebuju zasebevraždit.“
Náš běh je doprovázen sípavými zvuky a čas od času přechází do chůze (tedy já se chůzi bráním, jak se dá!).
Schody mě dostaly. Ač jsem se snažila sebevíc, vyběhnout prostě nešly. Musela jsem se potupně oddat výstupu s pouhými náznaky nějakého pohupování v kolenou.
Nad schody krátká pauza.
Cílová rovinka je tak třikrát delší než předtím.
Ale jsme tu!
Otáčíme se, než vychladneme, a běžíme dolů. Úžasný pocit! (I když kolena nejsou tak jistá, jako na začátku.) Johny to bere sáňkařským stylem.
Hurá, jsme dole u lanovky, Ještěd je dobyt!
Nakonec nepřijímáme nabídku jít do galerie Reona Argondiana na neomezené množství svařáku za 50 Kč (pán, co nás zval, se nejdřív dost divil, když jsme kolem něj probíhali asi potřetí) a míříme na něco teplého do studentské proslulosti zvané Trafika.
Tak zase příště!

Třeba na Mount Everestu?;-)

Petra

P. S.: Musím vás pochválit, že jste byli odvážní a šli do toho! Děkuju, Včelko, Barčo, Johny a Ivo! (A Kubo – základno;-))