Podzemn

Vážení přátelé pražského undergroundu,

Je mi ctí seznámit vás s okolnostmi akce „Podzemní neautorské čtení,“ kterážto se konala v úterý 13. 3. 2012 na přestupních stanicích Můstek a Florenc.

Akce se inspirovala podobným happeningem, který před pár lety udělali v tunelech na Můstku studenti gymnázia PORG. Tentokrát se však jednalo o větší akci, s širší škálou účastníků a především s poněkud větším zájmem médií.

V pondělí večer, tedy den před akcí, jsem dostal od kamaráda, který dělá pro lidovky.cz, e-mail s tiskovou zprávou od ČTK. Díky této zprávě jsem se dozvěděl, že naše akce je součástí projektu Praha – město literatury, kterým se Praha snaží získat prestižní titul „Kreativní město literatury,“ udělovaný UNESCEM. O této spojitosti děsíří akce s největší kulturní organizací na světě neměl, až do vydání tiskové zprávy, nikdo z Děsíru ani ponětí.  Hned jsem se podíval na web tohoto kulturního projektu, o jehož existenci jsem před tím pranic nevěděl.  A hle, ČTK nelhalo.

Inu, když některé nepodstatné detaily o vlastní akci neví účastníci, ba ani organizátoři, tak to ještě neznamená, že by se konal konec světa. Hlavní je, že tyto detaily znají novináři. A tak se během následujících několika hodin po vydání zprávy pozvánka na předčítání objevila na stránkách denik.cz, ulice.tyden.cz, na různých literárních stránkách pro čtenáře, spisovatele, pseudočtenáře a pseudospisovatele. Také na různých facebookových stránkách, včetně na zdi městské knihovny ve Vyškově nebo oficiální fb stránce úřadu Prahy 1.

V inkriminovaný den ráno se v deníku Metro objevila krátká zpráva, která zdůrazňovala fakt, že akce není povolená a že vedení Dopravního podniku o ničem neví. Z článku jsme se také dozvěděli další novinku, a totiž, že akci organizuje jistý pan Moravec, který ale nakonec na akci nedorazil. Do metra zvalo také rádio Regina a prý i Radiožurnál.

Kdyby na sraz u koně dorazili všichni, kdo svou účast přislíbili na facebooku, zaplnili bychom pravděpodobně půlku pražského metra (dokonce také existoval nerealizovaný alternativní plán, jak lidi rozdistribuovat rovnoměrně po všech okolních stanicích). Když jsem ve tři čtvrtě na šest stál pod koněm jen já s Kryštofem, bývalým spolužákem a pamětníkem prvního podzemního čtení, pochopil jsem, že to s tou účastní nebude přece je tak dramatické. Leč nedlouho po šesté zde již v několika malých šišoidech postávaly skupinky lidí s připravenými knihami. Obrovský dav valící se od magistrály se nakonec naštěstí ukázal býti davem italských turistů. Kromě lidí knihami si sem nečekaně velké množství lidí přineslo fotoaparáty, kamery, nahrávací zařízení apod. Jeden reportér se svérázných smyslem pro humor (alespoň tuším, že se mělo jednat o humor, ono u takovýchto případů je někdy těžké rozklíčovat, o co se vlastně jedná) dokonce odvedl Piškvora stranou, aby s ním natočil živý a neživý vstup do televize a vzniklo z toho tohle: http://www.metropol.cz/porady/city-koktejl/3037/ od 11:40 a 39:20 a tohle: http://www.metropol.cz/porady/prazeni/3239/ od 30:15.

Když už se zdálo, že jsme definitivně všichni, obsadili jsme přestupní tunely na Můstku a na Florenci a začali číst. Škála předčítaných textů byla opravdu zajímavá. Od klasického dramatu Romeo a Jůlie, přes Hrdého Budžese, dadaistické povídky Daniila Charmse, povídání o pražské hromadné dopravě, fantasy Terryho Prachetta, filosofický spis Fridricha Nietzscheho až po Jánevimco od Jánevimkoho.

Na Florenci nás bylo jen pár, takže jsme zaplnili jen asi polovinu přestupu. Navzdory tomu jsem se cítil býti populární hvězdou. Terčem novinářských blesků jsem se stal tak asi padesátkrát. Nakonec na druhý den se na webu Pražského Deníku objevilo pár fotek, a to bez mé účasti.

Mimo to se tunely potuloval i student žurnalistiky píšící práci do školy, trojice posluchačů, která u každého předčítajícího postála tak deset minut, a jeden pochybný undergroundový hudebník, který nadával na Romea a Jůlii, že mu snižují zisky jeho ilegální umělecké činnosti prováděné v sousedním tunelu.

Ohlasy účastníků byly veskrze pozitivní („Tak jako tak více takových akcí!“ „Byl jsem, bylo to bezvadné, jen tak dál, kdy bude další?“ atd.), všichni, od kterých jsem slyšel nějakou odezvu, byli nadšení a spokojení. Jen některé trochu zklamal nezájem cestujících. Pozastavil se jen málokdo a téměř nikdo nepostál delší dobu.

Doufejme tedy, že naše snažení alespoň dopomůže tomu, aby se UNESCO osmělilo a dalo Praze ten titul „Kreativní město literatury.“

Podívejte se také na video a fotografie z akce. Pokud byste náhodou měli ještě nějakou dokumentaci z akce nebo byste někde v médiích objevili o čtení zprávu, která zde ještě nebyla zmíněna anebo kdybyste vypátrali totožnost onoho záhadného pana Moravce, který celou akci organizoval, tak nám prosím dejte vědět na desircz@gmail.com.

Dominik Obruča

 

Valent

Valentýn se slaví v mnoha podobách, ale typicky se projevuje zejména více či méně kýčovitými útoky na zamilované páry. Jelikož láska není jen o tom, a zejména jelikož lidé jsou i jiných druhů, rozhodli jsme se atmosféru 14. února vyvážit obnovením děsířího průvodu osamocených (poprvé pořádal Děsír tuhle akci v roce 2004).

Poznávání na srazu bylo náročnější, jelikož se nikdo nedostavil s výrazným transparentem, nicméně postupně jsme odfiltrovali mladíky s květinou a dívky s očekáváním ve tváři, utvořili tu naši skupinu a vzájemně se dekorovali výbavou přinesenou i na místě stvořenou. Někteří opozdilci se dokonce ukázali s většími transparenty, takže jsme se vydávali na cestu s poutači různých velikostí, ba dokonce jsme byli i připraveni na mezinárodní komunikaci cizími jazyky a univerzálními symboly.

Jen co jsme se rozešli (čti: zahájili chůzi, k tomu druhému významu jaksi nemáme předpoklady), sesypali se na nás fotografové z médií (odhadem jeden), výsledek čehož můžete spatřit v dnešní pražské mutaci MF Dnes vedle pěkného článku o Děsíru. Následně jsme přešli Václavák, kde nás kolemjdoucí většinou měli hlavně za překážku ve shonu, a pustili se do klidnějších a tedy pro naši věc plodnějších ulic.

Potkávali jsme páry, které se na nás většinou usmívaly, ač někteří zejména pánové poněkud přejícně. Potkávali jsme páry, které se nás bály. Potkávali jsme jednotlivce, kteří spěchali a na podivíny s cedulkami neměli čas. Potkali jsme výpravu asiatů, kteří z nás nebyli právě moudří.

Stejně tak jsme ale potkávali spoustu těch, kteří se po přečtení transparentů zasmáli, nadšené turisty, kteří budou mít pár zvláštních fotek z výletu navíc, dokonce se k nám sem tam někdo na chvíli přidal. Vyměnili jsme si poznatky o osamělosti s bezdomovci, studenty, turisty… Procvičili jsme si angličtinu s osamělým hostem, který za námi vyběhl z restaurace a zval nás k posezení.

Rozdávali jsme čokoládová srdce kolemjdoucím (s výjimkou očividně párovaných). Většina odmítla a spěchala dál, snad z vypěstovaného pouličního reflexu. Někteří se alespoň stihli usmát, za což jim děkuji (no, aspoň slečny a dámy, pánové se na chlápka, co jim nabízí čokoládová srdíčka, tvářili všelijak). Někteří si s chutí vzali a prohodili pár slov, za což jim tleskám. Ale stejně jsme se o většinu nakonec museli postarat sami :) .

Překvapovali jsme vyzývavým ukazováním transparentů lidi za okny. Obvykle jsme pobavili hosty v hospodách a výčepech a vyděsili hosty v luxusních restaurantech a barech.

Záhy po startu jsme ztratili organizátorku a znovu se našli až na konci.

Trochu jsme zmrzli.

Ale svátek svatého Valentýna jsme oslavili jak se na nezadané patří. Co myslíte, kdo z vás půjde napřesrok?

Přehlídka cedulek:
Přehlídka cedulek

Report Dej sem to zbo

Jó, má to občas ten, co bydlí na Chodově, těžké… I když vlastně co to povídám: roli pokladny jsem vzala vpodstatě dobrovolně. Ale pokud mě někdy před hrou napadlo, že se budu nudit, tak to jsem se mýlila.
Už je to tady! Jedeme dovnitř. Má spolupokladnice Markéta zručně řídí vozík, zatímco já mám plné ruce desek s vlajícími lejstry. Právě začínáme. Po Albertu na Chodově se pokradmu pohybuje sedm vozíků, z čehož tři jsou naprosto nenápadně označeny sytě oranžovým krepákem – znak ochranky.
A je tu první zboží! Lung s Nobym se šťastně zubí a háží do pokladny pět výrobků ceny 44,90. Tuším, že právě tehdy nám na dně vozíku přistály ty šílené deodoranty Rexona, kterých jsme se celou hru neúspěšně pokošely zbavit.
Nákupní horečka pokračuje. Ochranka evidentně nestíhá a proto je v naší pokladně narváno. Máj s Honzou se taky pěkně činí a plní nám vozík roztodivnými věcmi. Ovšem na Lunga s Nobym, křeří dokázali přivézt celkem devět výrobků za 44,90, nemají.
Ale stejně je to jeden tým, takže jakápak rivalita („Jeďte támhle! Tam jsou deoše!“)
Nestíhám dělat čárky…
A už vůbec nestíháme vracet zboží do regálů. Blíží se bod, kdy věci začnou přetékat přes okraje. Panika! Zdrháme! Támhle za roh! (Uznávám, pokladna byla občas poněkud škodolibá…)
Ceny se mění, kolečka drnčí, zboží lítá do košíků, jen to hvízdá.
A už je tady poločas. Scházíme se v „kuchyni“, předáváme krepáky (značně použité), nová ochranka domlouvá strategii, čerství nakupující už se nemůžou dočkat, jak nám to nandají…
„Tak vyražte, první cena je 49,90!“
Vše se opakuje. Jen s tím rozdílem, že tentokrát si můžeme, díky množstevnímu handicapu téhle skupiny nakupujících, jako pokladna trochu vydechnout.
Zboží za 5,00 dokonce nepřivezl jediný vozík! (Styďte se, puding nebo horalka tam na vás marně čekaly)
No a pak nastal konec. Přesně v 19:35 o sebe cinkly poslední vozíky, já jsem zapsala poslední čárky a obě skupiny mohly konečně jít zchladit svá nákupy rozpálená těla třeba zmrzlinou.

Zajímá vás, kdo to vyhrál?
Byli to nakupující fanatici: Piškvor, Vítek, Ondra, Máj, Honza, Lung a Noby. Přivezli neuvěřitelných 64 kusů zboží a i po vynásobení koeficientem spravedlnosti převálcovali druhou skupinu na celé čáře.
Ale druhé místo si uznání také rozhodně zaslouží! Gratulujeme, Jolo, Johny, Michale, Jirko, Aleno a Marceli! Vaše číslo bylo vskutku magické: 22 kusů!

Pár zajímavostí na závěr:

Nejhorlivěji nakupující dvojice: Vítek s Ondrou (opět to číslo: 22 kusů!)
Zboží, kterého se přivezlo nejvíc: (18 kusů) cena 59,90
Zboží, které nepřivezl nikdo: 5,00
Nejvyšší cena: 199,00
Nejnižší cena: 5,00
Nejdelší nepřerušený dodej zboží: 6 kusů po sobě (Vítek a Ondra)

A úplně na konec:
v pokladním košíku se (jak si určitě dovedete představit) sešly opravdu rozličné věci. Bylo krásné tu rozmanitost pozorovat (Proboha, kde jen tohle mohli sebrat?!) Zde je výčet kousků, které mi zůstaly v paměti:
deštník
deodoranty Rexona
tatranky (doufám, že neutrpěly moc zlomenin)
balená rajčata
balená jablka (snad všechny možné barvy)
pomeranče (do třetice všeho dobrého ovoce)
květináč
wc vonítko
dámské kalhotky (nadšeně přivezl Piškvor)
svářečské rukavice
toaleťáky
pěna do koupele (ta nám taky dala zabrat!)
cosi jako instantní polévka v kelímku (snad všechny možné příchutě)
chlast všeho druhu (tady jsme si vracení užily dosytosti: vždyť všechny ty flašky vypadají stejně!)

Petra

D

Kdybych si mohla něco přát, chtěla bych se na jeden den stát obyčejným člověkem, který si jde večer v pátek třináctého dát do Starbucks kafe. A tam, co nevidí… nějaké magory, kteří čas od času zopakují tutéž věc – proboha, vždyť on už si ten svetr jednou přece sundaval?! Nebo se mi to jen zdá? Doprčic, mám vidiny? Opravdu té holce už počtvrté spadlo učení ze stolku a rozsypalo se po celé podlaze? Co to je? Ta holka v červeném musí být šáhlá, pokolikáté už proboha venku s tou českou vlajkou proběhla? A támhleten cyklista a tady… ten týpek do sebe klopí už čtvrtý cukr! Co to má znamenat? Co se stalo s časem, něco se zaseklo?!
Nevěřícně bych se dívala kolem, nejistě bych se zasmála a zavrtěla hlavou. A pak bych se zase dál věnovala svému kafi a myslela si: jsem asi blázen…
Jo, někdy by to bylo fajn, neznat Děsír a někde ho, nic netušíc, potkat…
Já jako aktér toho popravdě ze samotné akce až tak moc nemám. Cítila jsem se tak trochu jen jako malé kolečko ve stroji… aniž bych ten stroj někdy viděla v celé jeho kráse (mimochodem – ten stroj rozhodně musel mít o kolečko víc!)
Z celého našeho počínání mi proto v hlavě utkvělo jen pár myšlenek:
Už běží vlajka! Honem! Musím dávat pozor, kdy Dan řekne slovo „florbal“. Sakryš, jak mám zároveň vnímat Verču, se kterou si povídám?
Teď! Knížky se sypou na zem. Jé, ono to dělá větší hluk, než jsem čekala…
Po páté: Jooo! Už zvládám nenuceně konverzovat s Verčou a zároveň sledovat Dana s Bárou a posouvat loket dál a dál doleva, až… buch!
Ani by člověk neřekl, jak je těžké nenápadně shodit knížky ze stolu.


Petra – Shazovačka knih

Rybiky vyloveny!

Protože o stanici vedle probíhalo organizované mrznutí, krátce po šesté jsme projevili solidaritu a mrzli pod koněm. Rozbalivše transparent, doputovali jsme na Můstek, již tradiční rejdiště rybiček (pobavilo nás tamní rybologo, ale my nesmíme ani naznačovat, neb by to byla skrytá reklama ;) ).

Kolemjdoucí koukali – „jéé, rybičky“, ale i „co blbnete?“; letos se k nám bohužel nikdo nepřidal. Celkem bylo uloveno nespočetné množství ryb, a to táááákhle velikých. Vzhledem k absenci vhodného osvětlení a/nebo fotoaparátu schopného fotit v osvětlení nevhodném máme použitelnou fotografii pouze skupinovou, s transparentem dosud kompletním (Jakož u minulých ročníků, ani letos transparent nevydržel do Vánoc, jakkoli pevně byl konstruován.).

Zarybařivše si dosyta, přesunuli jsme se v hojném počtu do pohostinnějšího klimatu, kde byl načrtnut obrys věcí příštích – bude se na co těšit, a to i po Vánocích!

(Vánoce bez Rybiček nejsou Vánoce, a Rybičky bez transparentu nejsou Rybičkami. Nuže, tvorba transparentu byla akce sama o sobě – cestující na Karlově náměstí docela koukali, když jsme na ně přes koleje zkušebně vybalili transparent.
Poznatek č.1: Tyče musí být dlooouhé, jinak musí nosiči transparentu chodit s rukama hore, aby nechytali kromě rybiček i chodce. „Metr třicet? V pohodě, to bude stačit…“ Nestačilo.
Poznatek č.2: Když je transparent chatrný, přetrhne se. Když je festovní (jako letos), klade převeliký aerodynamický odpor.)