Vezměte svoji oblíbenou knihu a přijďte se o ni podělit do metra!
Veřejné předčítání proběhne v úterý 13. března 2012.
Sraz je v 18.00 pod ocasem, předpokládaný konec v 19.30. Číst budeme v prostoru přestupních stanic – Můstek, Florenc, Muzeum (dle počtu dorazivších).
Všichni předčítající jsou srdečně zváni!
Zapojit se může kdokoli, na žánru knihy nezáleží. Neberte ovšem nic nevhodného pro veřejnou reprodukci 
.
Valentýn se slaví v mnoha podobách, ale typicky se projevuje zejména více či méně kýčovitými útoky na zamilované páry. Jelikož láska není jen o tom, a zejména jelikož lidé jsou i jiných druhů, rozhodli jsme se atmosféru 14. února vyvážit obnovením děsířího průvodu osamocených (poprvé pořádal Děsír tuhle akci v roce 2004).
Poznávání na srazu bylo náročnější, jelikož se nikdo nedostavil s výrazným transparentem, nicméně postupně jsme odfiltrovali mladíky s květinou a dívky s očekáváním ve tváři, utvořili tu naši skupinu a vzájemně se dekorovali výbavou přinesenou i na místě stvořenou. Někteří opozdilci se dokonce ukázali s většími transparenty, takže jsme se vydávali na cestu s poutači různých velikostí, ba dokonce jsme byli i připraveni na mezinárodní komunikaci cizími jazyky a univerzálními symboly.
Jen co jsme se rozešli (čti: zahájili chůzi, k tomu druhému významu jaksi nemáme předpoklady), sesypali se na nás fotografové z médií (odhadem jeden), výsledek čehož můžete spatřit v dnešní pražské mutaci MF Dnes vedle pěkného článku o Děsíru. Následně jsme přešli Václavák, kde nás kolemjdoucí většinou měli hlavně za překážku ve shonu, a pustili se do klidnějších a tedy pro naši věc plodnějších ulic.
Potkávali jsme páry, které se na nás většinou usmívaly, ač někteří zejména pánové poněkud přejícně. Potkávali jsme páry, které se nás bály. Potkávali jsme jednotlivce, kteří spěchali a na podivíny s cedulkami neměli čas. Potkali jsme výpravu asiatů, kteří z nás nebyli právě moudří.
Stejně tak jsme ale potkávali spoustu těch, kteří se po přečtení transparentů zasmáli, nadšené turisty, kteří budou mít pár zvláštních fotek z výletu navíc, dokonce se k nám sem tam někdo na chvíli přidal. Vyměnili jsme si poznatky o osamělosti s bezdomovci, studenty, turisty… Procvičili jsme si angličtinu s osamělým hostem, který za námi vyběhl z restaurace a zval nás k posezení.
Rozdávali jsme čokoládová srdce kolemjdoucím (s výjimkou očividně párovaných). Většina odmítla a spěchala dál, snad z vypěstovaného pouličního reflexu. Někteří se alespoň stihli usmát, za což jim děkuji (no, aspoň slečny a dámy, pánové se na chlápka, co jim nabízí čokoládová srdíčka, tvářili všelijak). Někteří si s chutí vzali a prohodili pár slov, za což jim tleskám. Ale stejně jsme se o většinu nakonec museli postarat sami 
.
Překvapovali jsme vyzývavým ukazováním transparentů lidi za okny. Obvykle jsme pobavili hosty v hospodách a výčepech a vyděsili hosty v luxusních restaurantech a barech.
Záhy po startu jsme ztratili organizátorku a znovu se našli až na konci.
Trochu jsme zmrzli.
Ale svátek svatého Valentýna jsme oslavili jak se na nezadané patří. Co myslíte, kdo z vás půjde napřesrok?
Jó, má to občas ten, co bydlí na Chodově, těžké… I když vlastně co to povídám: roli pokladny jsem vzala vpodstatě dobrovolně. Ale pokud mě někdy před hrou napadlo, že se budu nudit, tak to jsem se mýlila.
Už je to tady! Jedeme dovnitř. Má spolupokladnice Markéta zručně řídí vozík, zatímco já mám plné ruce desek s vlajícími lejstry. Právě začínáme. Po Albertu na Chodově se pokradmu pohybuje sedm vozíků, z čehož tři jsou naprosto nenápadně označeny sytě oranžovým krepákem – znak ochranky.
A je tu první zboží! Lung s Nobym se šťastně zubí a háží do pokladny pět výrobků ceny 44,90. Tuším, že právě tehdy nám na dně vozíku přistály ty šílené deodoranty Rexona, kterých jsme se celou hru neúspěšně pokošely zbavit.
Nákupní horečka pokračuje. Ochranka evidentně nestíhá a proto je v naší pokladně narváno. Máj s Honzou se taky pěkně činí a plní nám vozík roztodivnými věcmi. Ovšem na Lunga s Nobym, křeří dokázali přivézt celkem devět výrobků za 44,90, nemají.
Ale stejně je to jeden tým, takže jakápak rivalita („Jeďte támhle! Tam jsou deoše!“)
Nestíhám dělat čárky…
A už vůbec nestíháme vracet zboží do regálů. Blíží se bod, kdy věci začnou přetékat přes okraje. Panika! Zdrháme! Támhle za roh! (Uznávám, pokladna byla občas poněkud škodolibá…)
Ceny se mění, kolečka drnčí, zboží lítá do košíků, jen to hvízdá.
A už je tady poločas. Scházíme se v „kuchyni“, předáváme krepáky (značně použité), nová ochranka domlouvá strategii, čerství nakupující už se nemůžou dočkat, jak nám to nandají…
„Tak vyražte, první cena je 49,90!“
Vše se opakuje. Jen s tím rozdílem, že tentokrát si můžeme, díky množstevnímu handicapu téhle skupiny nakupujících, jako pokladna trochu vydechnout.
Zboží za 5,00 dokonce nepřivezl jediný vozík! (Styďte se, puding nebo horalka tam na vás marně čekaly)
No a pak nastal konec. Přesně v 19:35 o sebe cinkly poslední vozíky, já jsem zapsala poslední čárky a obě skupiny mohly konečně jít zchladit svá nákupy rozpálená těla třeba zmrzlinou.
Zajímá vás, kdo to vyhrál?
Byli to nakupující fanatici: Piškvor, Vítek, Ondra, Máj, Honza, Lung a Noby. Přivezli neuvěřitelných 64 kusů zboží a i po vynásobení koeficientem spravedlnosti převálcovali druhou skupinu na celé čáře.
Ale druhé místo si uznání také rozhodně zaslouží! Gratulujeme, Jolo, Johny, Michale, Jirko, Aleno a Marceli! Vaše číslo bylo vskutku magické: 22 kusů!
Pár zajímavostí na závěr:
Nejhorlivěji nakupující dvojice: Vítek s Ondrou (opět to číslo: 22 kusů!)
Zboží, kterého se přivezlo nejvíc: (18 kusů) cena 59,90
Zboží, které nepřivezl nikdo: 5,00
Nejvyšší cena: 199,00
Nejnižší cena: 5,00
Nejdelší nepřerušený dodej zboží: 6 kusů po sobě (Vítek a Ondra)
A úplně na konec: v pokladním košíku se (jak si určitě dovedete představit) sešly opravdu rozličné věci. Bylo krásné tu rozmanitost pozorovat (Proboha, kde jen tohle mohli sebrat?!) Zde je výčet kousků, které mi zůstaly v paměti:
deštník
deodoranty Rexona
tatranky (doufám, že neutrpěly moc zlomenin)
balená rajčata
balená jablka (snad všechny možné barvy)
pomeranče (do třetice všeho dobrého ovoce)
květináč
wc vonítko
dámské kalhotky (nadšeně přivezl Piškvor)
svářečské rukavice
toaleťáky
pěna do koupele (ta nám taky dala zabrat!)
cosi jako instantní polévka v kelímku (snad všechny možné příchutě)
chlast všeho druhu (tady jsme si vracení užily dosytosti: vždyť všechny ty flašky vypadají stejně!)
Petra
„Dvanáct korun devadesát!“
Kolečka vozíku se roztočí, nohy se rozeběhnou.
„Támhle! Sardinky v oleji!“ Vozík přibrzdí a zboží přistane na jeho dně.
„Jedem!“ Potichu, hlavně nenápadně, se vozík a jeho řidiči proplétají mezi regály… Když tu náhle: „Pozor, vpravo! Ochranka!“ Vozík se rozjede a uniká. Ale ne nadlouho.
Pronásledovatelé nebyli sami. Z boční uličky se vyřítí vozík a s tlumeným cinknutím narazí do vozu „pašeráků“.
„Dej sem to zboží!“, ozve se…
Pojďme si zahrát tuto slavnou hru. Že jste z ukázky nepochopili, oč jde? Vůbec nevadí! Připravili jsme pro vás krátký výcuc z pravidel.
Stačí tedy dvě věci: přečíst si následujících pár řádků a sebrat trochu odvahy (není jí potřeba moc) a přijít…
Sraz: 17.55 na Chodově (ve vestibulu metra – hned nad schody mimo placený prostor)
Dej sem to zboží – pravidla
Průběh hry
Hra probíhá v supermarketu, za běžného provozu. Hráči jsou rozděleni do dvou skupin: kupující (pašeráky) a ochranku. Hráči se po hypermarketu mohou pohybovat pouze ve dvojících a s nákupním vozíkem.
Kupující se snaží najít zboží ceny určené na začátku hry (například libovolné zboží za 57 Kč) a dovézt ho do pokladny (nejedná se o skutečnou pokladnu, ale o pokladnu provozovanou organizátory).
Ochranka se snaží kupujícím v nákupu zabránit a to pouze jediným dovoleným způsobem: dotykem svého vozíku a vozíku kupující dvojice (žádný brutální náraz).
Takto chycená dvojice musí odevzdat zboží ochrance, která je chytila, a může jít znovu nakupovat. Ochranka je povinna najít místo, ze kterého zboží pochází, a vrátit ho tam.
Po uplynutí časového limitu (30-60 minut) se role prohodí. Vítězí skupina, která dokázala jako kupující dovést více zboží.
Pokud máte po přečtení pravidel pocit, že by hra mohla být poněkud nebezpečná, nebojte se. Za žádných okolností nechceme narušovat chod supermarketu, či omezovat běžné nakupující. Hra bude probíhat tak, abychom způsobili co nejméně rozruchu (nejraději žádný).
A věřte mi, lidé si nevšimnou téměř ničeho. Už jsem hru hrála víckrát a nikdy nebyl problém.
Kdybych si mohla něco přát, chtěla bych se na jeden den stát obyčejným člověkem, který si jde večer v pátek třináctého dát do Starbucks kafe. A tam, co nevidí… nějaké magory, kteří čas od času zopakují tutéž věc – proboha, vždyť on už si ten svetr jednou přece sundaval?! Nebo se mi to jen zdá? Doprčic, mám vidiny? Opravdu té holce už počtvrté spadlo učení ze stolku a rozsypalo se po celé podlaze? Co to je? Ta holka v červeném musí být šáhlá, pokolikáté už proboha venku s tou českou vlajkou proběhla? A támhleten cyklista a tady… ten týpek do sebe klopí už čtvrtý cukr! Co to má znamenat? Co se stalo s časem, něco se zaseklo?!
Nevěřícně bych se dívala kolem, nejistě bych se zasmála a zavrtěla hlavou. A pak bych se zase dál věnovala svému kafi a myslela si: jsem asi blázen…
Jo, někdy by to bylo fajn, neznat Děsír a někde ho, nic netušíc, potkat…
Já jako aktér toho popravdě ze samotné akce až tak moc nemám. Cítila jsem se tak trochu jen jako malé kolečko ve stroji… aniž bych ten stroj někdy viděla v celé jeho kráse (mimochodem – ten stroj rozhodně musel mít o kolečko víc!)
Z celého našeho počínání mi proto v hlavě utkvělo jen pár myšlenek:
Už běží vlajka! Honem! Musím dávat pozor, kdy Dan řekne slovo „florbal“. Sakryš, jak mám zároveň vnímat Verču, se kterou si povídám?
Teď! Knížky se sypou na zem. Jé, ono to dělá větší hluk, než jsem čekala…
Po páté: Jooo! Už zvládám nenuceně konverzovat s Verčou a zároveň sledovat Dana s Bárou a posouvat loket dál a dál doleva, až… buch!
Ani by člověk neřekl, jak je těžké nenápadně shodit knížky ze stolu.
Petra – Shazovačka knih