Protože o stanici vedle probíhalo organizované mrznutí, krátce po šesté jsme projevili solidaritu a mrzli pod koněm. Rozbalivše transparent, doputovali jsme na Můstek, již tradiční rejdiště rybiček (pobavilo nás tamní rybologo, ale my nesmíme ani naznačovat, neb by to byla skrytá reklama ).

Kolemjdoucí koukali – „jéé, rybičky“, ale i „co blbnete?“; letos se k nám bohužel nikdo nepřidal. Celkem bylo uloveno nespočetné množství ryb, a to táááákhle velikých. Vzhledem k absenci vhodného osvětlení a/nebo fotoaparátu schopného fotit v osvětlení nevhodném máme použitelnou fotografii pouze skupinovou, s transparentem dosud kompletním (Jakož u minulých ročníků, ani letos transparent nevydržel do Vánoc, jakkoli pevně byl konstruován.).

Zarybařivše si dosyta, přesunuli jsme se v hojném počtu do pohostinnějšího klimatu, kde byl načrtnut obrys věcí příštích – bude se na co těšit, a to i po Vánocích!

(Vánoce bez Rybiček nejsou Vánoce, a Rybičky bez transparentu nejsou Rybičkami. Nuže, tvorba transparentu byla akce sama o sobě – cestující na Karlově náměstí docela koukali, když jsme na ně přes koleje zkušebně vybalili transparent.
Poznatek č.1: Tyče musí být dlooouhé, jinak musí nosiči transparentu chodit s rukama hore, aby nechytali kromě rybiček i chodce. „Metr třicet? V pohodě, to bude stačit…“ Nestačilo.
Poznatek č.2: Když je transparent chatrný, přetrhne se. Když je festovní (jako letos), klade převeliký aerodynamický odpor.)

Bylo právě 17:39, když jsme udýchaní seběhli závěrečných pár metrů dolů z Ještědu (Petřína). Byla už tma. I když zničení, v duchu jsme jásali nad tím, že se to povedlo (tedy aspoň já).
Zde je pár dojmů z výstupu:

první cesta:
„Pojďte, jdeme, běžíme!“ To bude sranda, takhle běžet přece vydržím celkem dlouho… kopec krásně ubíhal, hovor pomáhal zapomenout, že běžíme do kopce. Pak nastalo první škrábání se mimo cestu do prudkého svahu. Oj, nebude to taková legrace…
Schody zvládnuty vpohodě, nahoře mě překvapil vlastní začínající sípot a slabost. Ale běží se dál!
Hurá, tady už to můžeme otočit!
Dolů se běží krásně, bereme to občas zkratkami mimo cesty.

druhá cesta:
Tyjo, ještě dvakrát… Cíl se zdá být v nedohlednu, už začínám tušit, že to bude celkem záhul. Nicméně stále se mi běží dobře. Nejdřív jsem to chtěla vzít zase zkratkou prudce nahoru, pak jsem se ale nechala ostatními přesvědčit, že cestičky budou lepší.
Dech je ještě celkem vpohodě, schody už jsou horší. Tělo se samo od sebe nahoře zastaví.
K vytyčenému bodu nahoře už neběžím s takovým nadšením.
Ale cesta dolů zase krásně osvěží!

třetí cesta:
Johny je blázen! Chce to běžet ještě minimálně po čtvrtý!
Vybíháme podstatně pomaleji, ale stále běžíme. Už nejsme všichni, na svazích Ještědu vyplivl duši Ivo, poslední třetinu vzdal se slovy: „Já se nepotřebuju zasebevraždit.“
Náš běh je doprovázen sípavými zvuky a čas od času přechází do chůze (tedy já se chůzi bráním, jak se dá!).
Schody mě dostaly. Ač jsem se snažila sebevíc, vyběhnout prostě nešly. Musela jsem se potupně oddat výstupu s pouhými náznaky nějakého pohupování v kolenou.
Nad schody krátká pauza.
Cílová rovinka je tak třikrát delší než předtím.
Ale jsme tu!
Otáčíme se, než vychladneme, a běžíme dolů. Úžasný pocit! (I když kolena nejsou tak jistá, jako na začátku.) Johny to bere sáňkařským stylem.
Hurá, jsme dole u lanovky, Ještěd je dobyt!
Nakonec nepřijímáme nabídku jít do galerie Reona Argondiana na neomezené množství svařáku za 50 Kč (pán, co nás zval, se nejdřív dost divil, když jsme kolem něj probíhali asi potřetí) a míříme na něco teplého do studentské proslulosti zvané Trafika.
Tak zase příště!

Třeba na Mount Everestu?;-)

Petra

P. S.: Musím vás pochválit, že jste byli odvážní a šli do toho! Děkuju, Včelko, Barčo, Johny a Ivo! (A Kubo – základno;-))